Mísí se ve mně strach, nervozita, radost, svým způsobem i klid a očekávání… Pocity, které bych všechny pohromadě rozhodně nečekala. A už vůbec ne jenom protože sedím v autobuse a vychutnávám si tvarohový závin.
Ve skutečnosti totiž možná sedím v autobuse, ozářená sluncem, které právě vyšlo za obzorem, a vyhlížím Paříž. Vyhlížím svůj velký sen. Nemůžu uvěřit, že jsem skutečně tady. Za pár minut vystoupím v Paříži, přivítám se s mou korespondentkou Clarou a budu se procházet v rušných ulicích pod Eiffelovkou. Za pár hodin se podívám do domu, který spíš bude připomínat malý zámek, a v němž strávím další krásné dny. Přivítám se s celou rodinou, milými rodiči a roztomilými sourozenci. Za pár dní pak půjdu do školy… francouzské školy, kde nebudu třeba na hodině literatury rozumět ani slovo, ale kde zažiju i báječné hodiny matematiky nebo třeba biologie, poznám skvělé lidi, něco málo se přiučím a náramně si to užiju.
Ptáme se...
01
Proč byste doporučili svým spolužákům/spolužačkám se zúčastnit programu Erasmus+ a jakou radu byste pro ně měli?
Proč? Nebudu asi moc originální, když řeknu, že jednoduše proto, že poznáte novou zemi úplně jinak, než kdybyste jeli pouze na dovolenou. Nejspíš uvidíte to stejné, co je na mých fotkách – Paříž v celé své kráse, pár dalších památek, když zajdete do lesa, tak nějakou tu přírodu, možná si dáte palačinku v kavárně… Ale na Erasmu máte tu úžasnou možnost vidět tohle všechno trochu pod jiným úhlem pohledu. A k tomu ještě něco navíc. Podíváte se do francouzské rodiny, do francouzské školy, do francouzského světa a u toho nejenže poznáte tu zemi úplně jinak než jenom při zakusování bagety pod Eiffelovkou, nejenže si rozšíříte obzory, ale nejspíš také slovní zásobu – a to se vyplatí! :)
02
Jaké byly největší výzvy, které jste překonali během pobytu?
Možná to bude znít divně, ale největší výzvou (když budu brát pobyt samotný a ne cestu, ze které jsem byla docela dost nervózní) pro mě bylo, že jsem nemohla být tak docela samostatná :) Často slýchám, že člověka má Erasmus osamostatnit, a ano, u mě se to asi také do jisté míry povedlo :) Ale myslím, že jsem byla dost zvyklá být samostatná už z domova, a když mi pak někdo každý den nachystal snídani, doprovodil mě na autobus, ukázal mi, co, kde a jak, vyzvedl mě z mojí poslední hodiny, doprovodil mě ve škole pomalu i na záchod, abych se náhodou neztratila… Samosebou to bylo moc milé, ale pro člověka, co si rád vše zařídí sám a potřebuje mít věci pod kontrolou, do jisté míry svazující. :) A nerada bych zapomněla zmínit, že mi během pobytu také moc chyběly moje dvě nejmilejší bytosti – můj přítel a sestřička. To byla vlastně zdaleka největší výzva, ale víc už se o ní nemám jak rozepsat :)
03
Jak byste popsali váš typický den?
Ráno vstávám ve svých 6:30, abych se v klidu nasnídala. Za hodinu opouštíme s Clarou, po asi milióntém objetí jejích malých sourozenců, dům a vydáváme se na dobrodružnou cestu autobusem. Čeká nás dopoledne ve škole, nějaká ta literatura, angličtina, dějepis… a ve dvanáct hodin boj o místo ve frontě na oběd. S výjimkou středy máme odpolední vyučování, kdy mám občas další hodiny s Clarou, nebo matiku, kterou jsem si vybrala a na které mám příležitost seznámit se s dalšími lidmi. Když skončí škola včas, jdeme ještě do města na palačinky nebo po památkách. V opačném případě jedeme domů, kde nás čeká zbytek rodiny, možná nějaká společenská hra a dlouhá společná večeře. Potom si obvykle jdu do svého pokojíčku v podkroví, kde se s čajem a knížkou pomalu ukládám ke spánku.